TAK SI ZÁLOHUJTE, NIKDO VÁM V TOM NEBRÁNÍ - Zálohujme.cz
Magazín

TAK SI ZÁLOHUJTE, NIKDO VÁM V TOM NEBRÁNÍ

/ 9 min. čtení
img_3

Proč dnes není reálně možné, aby výrobci nápojů v PET lahvích/plechovkách zavedli na tyto své obaly vlastní dobrovolný zálohový systém

A. Stručné stanovisko Mattoni 1873:

Každý výrobce, který by chtěl zavést zálohy na své obaly, by musel:

  • požádat o oprávnění pro nakládání s odpadem, rozšířit svoji činnost o plnění souvisejících povinností a zatížit se pravidelnou související administrativou;
  • zajistit dostatečné množství odběrných míst vyjednáním smluv s až 90 % obcí v ČR;
  • uzavřít separátní smlouvy prakticky s každým jednotlivým obchodem, který prodává jeho výrobky spotřebitelům, ačkoli tito prodejci často nenakupují tyto výrobky napřímo a výrobci tak o nich vůbec nemusí vědět; a
  • samostatně svážet z obchodů nikoli pouze zálohované obaly, ale VŠECHNY SVÉ OBALY uváděné na trh v ČR, včetně fólií z palet, kartónů od plechovek apod., a zajistit stanovenou míru jejich recyklace.

Nyní platná legislativa, její výklad ze strany MŽP a dokonce i připravovaná novelizace staví výrobce před výběr „postarejte se sami o všechno nebo se nestarejte o nic“, kdy první varianta je ale natolik komplikovaná, že tento přístup zcela blokuje jakoukoli možnost postupné změny k efektivnějšímu způsobu nakládání s obaly. Z formálního hlediska tedy možnost dobrovolného zavedení záloh sice existuje, ale zároveň v současné situaci takový krok nedává ekonomický ani environmentální smysl.

Andrea Brožová, PR manžerka Mattoni 1873

B. Podrobný právní rozbor

Zpětný odběr obalů (včetně nápojových) je primárně upraven zákonem č. 477/2001, Sb., o obalech.

Každá osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu obaly, respektive balené výrobky, je povinna zajistit (i) zpětný odběr odpadu z obalů a (ii) využití tohoto odpadu z obalů v rozsahu a způsobem stanoveném zákonem o obalech. Odpad z obalů je přitom podkategorií odpadů, přičemž v případě PET lahví se z tohoto obalu stává odpad například jeho vyhozením do sběrného kontejneru.

Tyto povinnosti je podle ustanovení § 13 zákona o obalech možné plnit třemi způsoby:

  1. samostatně organizačně a technicky na vlastní náklady;
  2. přenesením povinnosti na jinou osobu, spolu s převedením vlastnického práva k obalu; nebo
  3. uzavřením smlouvy o zajištění plnění těchto povinností s autorizovanou obalovou společností (AOS), přičemž na základě ustanovení § 21 odst. 1 písm. c) zákona o obalech je autorizovaná obalová společnost povinna uzavřít smlouvu o sdruženém plnění vždy pro všechny obaly uváděné na trh daným smluvním partnerem.

Naprostá většina výrobců nápojů v PET lahvích/plechovkách v ČR, na které se vztahuje povinnost zajištění zpětného odběru těchto obalů, tuto povinnost plní způsobem popsaným v bodě 3, a to prostřednictvím smlouvy s AOS EKO-KOM a placením příslušných poplatků za každý obal uvedený na trh v ČR.

Co by se stalo, pokud by výrobci nápojů v ČR opravdu zaváděli vlastní zálohové systémy na své obaly:

  • Daní výrobci by museli zajistit dostatečné množství odběrných míst. V současné době neexistuje jednoznačné pravidlo, co „dostatečné množství“ znamená, ale podle nově chystané legislativy by bylo třeba mít odběrné místo v 90 % obcí v ČR. S každou jednotlivou obcí by každý takový výrobce musel samostatně jednat a uzavřít odpovídající smlouvu (což by dál zatížilo dnes už i tak zahlcenou obecní administrativu).
  • Výrobci, kteří by chtěli obaly vytříděné vlastním zálohovým systémem zpracovávat do nových obalů (což je jeden z hlavních důvodů, kvůli kterým má smysl zálohy zavádět), by museli každý jednotlivě požádat o oprávnění pro nakládání s odpadem a rozšířit svoji činnost o plnění souvisejících povinností   (tedy mimo jiné zatížit se pravidelnou související administrativou), ačkoli vůbec nemusí mít o rozšíření svých obchodních aktivit zájem. Výrobci by sice mohli požádat nějakou existující firmu s příslušným povolením, ale tím by se zároveň museli vzdát vlastnictví vytříděného materiálu, aniž by měli zaručeno, že jej pak skutečně budou moci recyklovat a cirkulárně zpracovat do nových obalů.
  • Tito výrobci by museli uzavřít separátní smlouvy prakticky s každým jednotlivým obchodem, který prodává jejich výrobky spotřebitelům, ačkoli tito prodejci často nenakupují tyto výrobky napřímo a výrobci tak o nich vůbec nemusí vědět.
  • AOS EKO-KOM je povinna uzavírat s jednotlivými výrobci smlouvy na veškeré obaly, které tito výrobci uvádí na trh – dle zákona o obalech není možné takovou smlouvu uzavřít pouze na určitou část obalů, které daný výrobce uvádí na trh. Pokud by tedy výrobci měli zájem zajišťovat efektivnější cirkulární recyklaci PET lahví, museli by zároveň samostatně zajistit zpětný sběr a další využití u VŠECH SVÝCH OBALŮ uváděných na trh v ČR (např. fólie z palet, smršťovací folie na skupinových baleních, kartóny od plechovek, papírové proložky apod.), ačkoli zavádět zálohu by dávalo smysl jen u některých typů.
  • Podle sdělení odboru odpadů Ministerstva životního prostředí (MŽP) o nepřípustnosti tzv. „kombinovaného plnění“ ze dne 4.8.2017 je nepřípustné, aby výrobce plnil svoje zákonné povinnosti uzavřenou smlouvu s AOS a zároveň samostatně, třeba jen ohledně části obalů, které uvádí na trh. MŽP tímto sdělením reaguje na zákonnou povinnost AOS uzavírat smlouvy výhradně na veškeré obaly uváděné na trh smluvními partnery, nicméně zvolenými formulacemi může budit dojem, že výrobci nemají možnost si plnění povinností vlastní činností ani vyzkoušet, a to ani za cenu, že vedle vlastních nákladů na zpětný sběr by v plném rozsahu stále platili i poplatky AOS. Takový výklad jde ale nad rámec zákonem stanovených povinností.
  • Vzhledem k této zákonné úpravě a výkladu MŽP by tedy výrobci, kteří by chtěli zavádět vlastní zálohový systém a zajišťovat tak efektivnější cirkulární recyklaci k tomu vhodných obalů, museli indivuduálně z obchodů svážet i všechy ostatní typy obalů, u kterých výrobce nedokáže zajistit efektivnější recyklaci, čímž dojde k nárůstu dopravní zátěže, a to úměrně počtu výrobců, kteří by se rozhodli pro vlastní zálohy.
  • Pro každý typ obalového materiálu (plast, papír aj.) by výrobci museli také samostatně zajistit plnění stanovené míry recyklace. Takřka jistě by docházelo k situacím, kdy vlastní systém výrobce by teprve postupně nabíhal, ale s ohledem na výše popsanou složitost plus povinnost postarat se o veškeré ostatní obaly bude pro něj prakticky nemožné minimálně v prvním roce naplnit požadavek příslušné míry recyklace. Zatímco evropští zákonodárci počítají s několikaletým přechodným obdobím a stát běžně řeší předpokládané nedosažení zákonných cílů žádostí o výjimku, ovšem jednotlivý konkrétní výrobce takovou možnost nemá.

Nyní platná legislativa, její výklad ze strany MŽP a dokonce i připravovaná novelizace staví výrobce před výběr „postarejte se sami o všechno nebo se nestarejte o nic“, kdy první varianta je ale natolik komplikovaná, že tento přístup zcela blokuje jakoukoli možnost postupné změny k efektivnějšímu způsobu nakládání s obaly. Z formálního hlediska tedy možnost dobrovolných záloh dnes sice existuje, ale zároveň v současné situaci takový krok nedává ekonomický ani environmentální smysl.